Když moc ztrácí zábrany

Armáda, „analýza“ a politická opozice?

Když poslanec Pavel Růžička zveřejnil části dokumentu s krycím názvem „Projekt Karel“, málokdo tušil, jaký explozivní potenciál informace nesou. Ukázalo se, že dokument není jen neškodným výstupem interní analýzy, ale detailním plánem na systematické mapování názorů, vyjádření a veřejné komunikace konkrétních opozičních politiků, novinářů a občanských iniciativ.

Oficiální výklad armády? Pouhé „simulované cvičení“.
Podle generála Řehky a ministerstva obrany mělo jít o „modelovou situaci“, která prý neměla žádné reálné implikace. Jenže obsah dokumentů svědčí o opaku.

Texty obsahují:

• konkrétní jména politiků a komentátorů,

• přesná mediální vyjádření a citace,

• výřezy z diskuzí na sociálních sítích,

• a především – rozdělení občanů podle názorové orientace na tzv. „neutrální“, „prodemokratické“ a „narušující“ elementy.

To už není simulace. To je sběr a analýza dat s politickým přesahem.
Z pohledu právního i morálního se tímto posouváme z oblasti vojenského plánování do nebezpečné zóny civilního šmírování.

Jazyk dokumentu, jeho struktura i kontext jasně ukazují, že nejde o akademické cvičení, ale o snahu o budování profilu „nepřítele“ – nikoliv vnějšího, ale vnitřního.

A pokud se armáda podílí na tvorbě takového materiálu, pak už nemluvíme o ochraně demokracie, ale o jejím rozebírání zevnitř.

To už není cvičení. To je profilování.

Armáda v roli politické rozvědky?

Oficiální stanoviska z generálního štábu i ministerstva obrany se shodují: „nešlo o sledování osob, nýbrž o práci s veřejně dostupnými daty“. Tento výrok by mohl znít uklidňujícím dojmem – kdyby samotné dokumenty nepopíraly jeho pravdivost.

V uniklých materiálech nacházíme nejen výslovná jména konkrétních opozičních poslanců, ale také jejich mediální výstupy, glosy a statusy, které jsou hodnoceny z hlediska narušování důvěry v armádu a stát. Dokument pracuje s nálepkami jako „narušitel“, „kritik“ nebo „demoralizující prvek“. Nejde tedy o náhodný sběr dat. Jde o hodnocení osob podle ideového klíče.

Ptáme-li se, proč armáda vyhodnocuje „nepohodlné“ názory a sestavuje mapy občanské nálady v době míru, odpověď je jen jedna: jde o přípravu na potlačení nesouhlasu, nikoli na obranu proti vnějšímu nepříteli.

A ještě znepokojivější: dokument „Volby 2025“, navazující na Projekt Karel, počítá s analýzou a zásahy právě během volebního období. To znamená, že armáda zřejmě uvažovala o vlastním zapojení – byť jen analytickém – do politicky nejcitlivějšího momentu demokratického systému.

V takovém kontextu už nelze mluvit o cvičení.
To je civilní zpravodajská činnost v uniformě.
A ta nemá v demokratickém státě co pohledávat.

Deja vu: Kauza Nagyová 2.0?

Celá tato kauza až znepokojivě připomíná temnou kapitolu české politiky z roku 2013. Tehdy stála v centru skandálu Jana Nagyová, šéfka kabinetu premiéra Petra Nečase, která zneužila Vojenské zpravodajství ke sledování civilních osob – včetně premiérovy manželky.

Co tehdy následovalo?

• Zásah ÚOOZ na Úřadu vlády

• Pád Nečasovy vlády

• Zásadní otřes důvěry veřejnosti v politiku i armádu

• A především: veřejná i právní odpovědnost

A dnes?

Dnes čteme v dokumentech, že armáda vyhodnocuje výroky politiků a rozděluje občany podle jejich názorů.
Dnes slyšíme z generálního štábu, že to „byla jen analýza“.
Dnes vláda nepadá – mlčí.
A místo vyšetřování slyšíme výsměšné poznámky o „konspiračních teoriích“ nebo obvinění z údajného „napadání armády“.

Je to paradox. Co v roce 2013 smetlo vládu, dnes přecházíme pokrčením ramen.
Je to, jako by se standardy demokracie za posledních 10 let změnily ne k lepšímu, ale k horšímu.

Navíc: tehdy šlo o zneužití zpravodajců kvůli osobnímu zájmu. Dnes však hrozí, že armáda – základní bezpečnostní pilíř státu – byla zatažena do politického řízení společnosti.
To už není zneužití jednotlivcem. To je systémová chyba.

A pokud to necháme bez odpovědnosti, co nás čeká příště?

Tiché metody totality v demokratickém kabátu

To, co dnes armádní a vládní představitelé nazývají „analytickým cvičením“, nese všechny znaky praxe, kterou známe z dějin autoritářských režimů. Sledování názorových proudů, mapování veřejného mínění, rozdělování obyvatelstva do kategorií „loajální – rizikový – narušující“ – to všechno patří do arzenálu nástrojů vnitřního potlačování nesouhlasu, ne do obrany demokratické společnosti.

Pamatujeme si to. Ze socialistického Československa. Ze struktur Státní bezpečnosti (StB). I tehdy se začínalo „jen sledováním veřejných postojů“. I tehdy šlo o „ochranu státní stability“.
A víme, kam to vedlo: k perzekuci lidí s jiným názorem, k autocenzuře a k paralýze celé společnosti.

Dnes se tomu říká „datová analytika“. Prezentuje se jako „obrana proti dezinformacím“. Ale nástroje a důsledky zůstávají tytéž.
Když armáda analyzuje občanské postoje a hodnotí je z hlediska loajality vůči vládě, nejde o bezpečnost. Jde o kontrolu.

A co je nejvíc znepokojivé?
Vše se děje tiše. Bez zákonů. Bez veřejné diskuse. Bez mandátu voličů.
Tedy přesně tak, jak umírá demokracie. Ne křikem – ale šepotem.

A vláda? Mlčí. Nebo se směje.

Namísto odpovědí jsme svědky arogantního mlčení nebo povýšeneckých výroků, které mají za cíl zesměšnit ty, kdo se ptají. Když opoziční poslanec zveřejnil důkazy o armádní analýze veřejných osobností a názorových proudů, nebyl přijat jako ten, kdo otevírá důležitou otázku. Byl okamžitě dehonestován.

▶️ Premiér se nevyjádřil.
▶️ Ministryně obrany zlehčuje.
▶️ Koaliční politici mluví o „spikleneckých teoriích“.

A přitom tu jde o jednu z nejvážnějších otázek demokracie:
Může být v právním státě tolerováno, aby vojenské síly bez mandátu Parlamentu sledovaly, analyzovaly a kategorizovaly občany a volené zástupce na základě názorů?

Místo vyšetřování a přiznání pochybení slyšíme výsměšné repliky. Vláda se nestaví do role ochránce občanských práv, ale do role vyhýbavého mlčícího spolupachatele.

A to je snad nejděsivější moment celé kauzy:
Ne že se to stalo. Ale že to nevadí.

Když se v demokratické společnosti ztratí schopnost vidět zneužití moci jako skandál, pak už je skandálem samotná demokracie.

Demokracie neumírá najednou. Umírá v tišině.

Z dějin víme, že demokracie nezaniká výbuchem. Nezhasne najednou, dramaticky, jako v divadle. Umírá po kouskách. V šumu úředních dokumentů, v mlčení institucí, v rezignaci občanů.
Umírá, když přijmeme, že je „normální“, že armáda sleduje názory svých spoluobčanů.
Umírá, když tolerujeme, že vláda mlží, místo aby se zodpovídala.
Umírá, když si zvykneme, že se veřejná debata proměňuje v monitoring.

Tato kauza – Projekt Karel, analýzy Volby 2025 – je zkouškou naší občanské imunity.
Buď řekneme jasně a nahlas: „Takto ne!“,
nebo se za pár let probudíme v systému, který si na demokracii jen hraje.

A pokud si někdo myslí, že tímto krokem tlak skončí – že se tím vládní a mocenský apetit uspokojí – pak je naivnější, než jsme doufali.
Historie nám ukazuje, že ústupky moci neuklidňují. Naopak. Povzbuzují ji.

Závěrem

Evropské státy kdysi bojovaly za to, aby vojáci nezasahovali do politiky. Aby zpravodajské služby nešmírovaly vlastní občany. Aby svobodné názory nebyly podezřelé.

Dnes jsme svědky pozvolného návratu přesně těch praktik, které měly být pohřbeny.
A pokud budeme z vlastní vůle mlčet dnes, možná už zítra mlčet budeme muset.