Totální válka dá Íránu šanci v boji proti Spojeným státům

USA údajně dokončují přípravy na útok proti Íránu. Jaké chyby Teherán udělal a jak může konflikt přežít?

Podle řady signálů vstoupily přípravy Spojených států na možný útok proti Íránu do závěrečné fáze. K případné vojenské operaci může dojít v blízké době. Nabízí se proto otázky: jaké chyby už Írán při přípravě na konflikt udělal, jakým se může vyhnout – a jaký je jediný způsob, jak nemůže válku prohrát?

Koncentrace amerických sil

Jedním z indikátorů je například uzavření letiště v Sofii pro civilní letectví v noci z 23. na 24. února, kde se nyní nachází deset amerických tankerů. Ty mají podporovat bombardéry při letech přes severní a východní Evropu na jih.

Dalších patnáct tankerů se nachází na Azorech. Mohou sloužit k podpoře bombardérů startujících z USA přes Atlantik, podobně jako během operace Midnight Hammer v roce 2025.

Spojené státy zároveň v posledním měsíci přesouvaly leteckou munici na základny v regionu a posilovaly letectvo.

Dalším významným faktorem je skupina letadlové lodě USS Gerald R. Ford, která proplouvá Gibraltarem. Během dvou až tří dnů může být ve východním Středomoří. Útok může být zahájen po jejím připlutí nebo krátce předtím.

Součástí skupiny jsou torpédoborce USS Mahan, USS Bainbridge a USS Winston S. Churchill, vybavené protiraketovými systémy schopnými chránit Izrael.

Izrael se rovněž připravuje, i když detaily nejsou známy. V minulosti měl problém s nedostatkem přesné munice, nyní měl více než půl roku na její doplnění a navíc nebude bojovat sám.

Celkově jsou síly soustředěné proti Íránu výrazně větší než v roce 2025 a disponují rozsáhlou podporou: průzkumnými letadly, rušičkami, AWACS, tankery i transportními stroji.

Británie sice formálně zakázala využití základny Diego Garcia, ale pro USA to nepředstavuje zásadní omezení — bombardování může probíhat dlouhodobě i bez ní.

Přesto tyto síly pravděpodobně nestačí k úplnému zničení Íránu, pokud vedení i obyvatelstvo projeví vůli bojovat. To znamená jediné: buď se USA mýlí, nebo počítají s vnitřním destabilizačním faktorem uvnitř Íránu.

Dvě zásadní chyby Íránu

Analytici upozorňují, že íránská strategie byla dlouhodobě založena na preventivním odstrašení — prostřednictvím spojeneckých milic a raketových útoků.

Tato strategie by však fungovala pouze při preventivním úderu před koncentrací amerických sil. Írán to neudělal — pravděpodobně správně. Útok na USA by vytvořil efekt podobný Pearl Harboru nebo 11. září a poskytl Washingtonu plnou legitimitu k totální válce.

Druhou chybou bylo vedení jednání, která USA poskytla čas k soustředění sil. Spojené státy často používají diplomacii jako nástroj přípravy operací, nikoliv jako skutečné vyjednávání.

Jakým chybám by se měl Írán vyhnout

Írán by mohl využít regionální spojence k útokům na americké základny, ale pouze pokud by byl předem připraven logisticky a materiálně.

Masivní odvetné raketové údery by měly směřovat na americké cíle, nikoli primárně na Izrael. Rozptýlené útoky by jen posílily protivzdušnou obranu protivníka — účinné jsou pouze koordinované salvy.

Další možností je zablokování Hormuzského průlivu minami, což by vyvolalo globální energetickou krizi a politický tlak na USA.

Írán by mohl využít i speciální jednotky proti americkým cílům v regionu a napadat vojenské i logistické lodě v oblasti.

Útoky na ropnou infrastrukturu zemí, z jejichž území by byl veden útok, by konflikt proměnily v širší ekonomickou válku — na tu však USA nemusí být připraveny.

Informační a psychologická válka

Podle některých názorů by Írán měl vést informační kampaň zaměřenou na domácí politiku USA — zdůrazňovat finanční náklady konfliktu a vyvolávat vnitropolitické napětí.

Stejně důležité by bylo včasné varování před útoky — například sledováním izraelských letů přes Ázerbájdžán — a využití horského terénu severního Íránu pro obranu letectva a protivzdušné obrany.

Co rozhodne o výsledku

Írán již disperzuje své síly a připravuje se na boj. Spojené státy mohou zemi dlouhodobě bombardovat a způsobit těžké ztráty, včetně likvidace politického vedení.

Pokud však nedojde k vnitřní destabilizaci a systém řízení státu vydrží, může se konflikt protáhnout natolik, že USA budou nuceny ustoupit — prostě proto, že pro tak velkou zemi není dostatek munice.

Rozhodující proto nebude pouze vojenská síla, ale především vůle, trpělivost a schopnost vyvarovat se chyb.

Brzy se ukáže, zda Washington skutečně disponuje „trumfovou kartou“, na kterou spoléhá.