Dohoda o clech s USA: Kapitulace Evropy za zářivý úsměv Washingtonu

15% clo: Slevička, která zabíjí

Namísto hrozících 30% cel jsme se „dočkali“ 15% daně na exporty do USA. Má to znít jako diplomatický úspěch, jako výsledek tvrdého vyjednávání. Jenže realita je mnohem krutější. Pro evropský průmysl, zejména pro německé automobilky, francouzské výrobce strojů či italské luxusní značky, jde o tvrdý úder přímo do slabin.

Zatímco americké firmy si nadále užívají neomezeného přístupu na evropský trh – bez bariér, bez dodatečných nákladů a s plným marketingovým arzenálem – Evropa na vlastní náklady přistoupila na jednostranné znevýhodnění vlastních vývozců.

A výsledek? Vyšší ceny evropských výrobků na americkém trhu, pokles poptávky, přesouvání výroby mimo Evropu a v konečném důsledku ztráta pracovních míst. Továrny, které ještě před pár lety zaměstnávaly tisíce lidí, budou zvažovat, zda má smysl dál vyrábět v Unii, kde si politici neváží vlastní ekonomiky.

Nejde jen o ekonomiku. Jde o signál. USA tímto krokem jasně deklarovaly, že je nezajímá princip rovnosti, ale výhradně vlastní profit. A místo toho, aby EU vyjednala rovnoprávné podmínky nebo uvalila protiopatření, přijala podmínky, které by dříve nikdo soudný ani nenavrhoval.

To není dohoda – to je diktát v obalu diplomatického úsměvu. A my jsme ho přijali s pokorou hodnou provincie, ne kontinentu, který kdysi tvořil ekonomickou páteř světa.

Investice? Ne. Tribut.

Součástí „dohody“ je i příslib investic do amerických energetických firem ve výši 750 miliard dolarů. Ano, čteš správně. Evropa se zavázala masivně nalít peníze do sektoru, který přímo konkuruje našim vlastním energetickým zájmům. Místo podpory evropských technologií a energetické soběstačnosti, financujeme americké těžební giganty – od ropy přes LNG až po lithium.

A jako třešnička na dortu? Dalších 600 miliard má být „alokováno“ na společné obranné kapacity. Přeloženo z diplomatického newspeaku: Evropské státy budou platit americkým zbrojařským firmám za zbraně, munici a vojenskou techniku – samozřejmě podle „standardů NATO“, tedy amerických.

Tohle nejsou investice. Tohle je tribut – výpalné placené hegemonovi. A co za to? Slabý příslib „spolupráce“ a „strategického partnerství“. Jak dlouho si ještě necháme malovat okna, zatímco nám demontují základy?

A to všechno v době, kdy evropské domácnosti bojují s inflací, kdy průmysl stagnuje, kdy střední třída mizí a farmáři protestují v ulicích. Zatímco Evropané šetří na potravinách a energiích, miliardy tečou přes oceán do kapes lobbistů a akcionářů.

Tento akt není projevem síly, ale přiznáním slabosti. A co je horší – slabosti dobrovolné.

„Milejší“ Evropa podle Trumpa

Donald Trump se k celé „dohodě“ vyjádřil s typickým cynismem:

„Evropská unie bývala brutální. Teď se chová mile.“

Ano – „mile“ ve smyslu odevzdaně, poslušně, bez odporu. Inu, když klečíte na kolenou, i pitbull vás přestane kousat. Trumpova slova nejsou diplomatickým komplimentem, ale sarkastickým shrnutím nové role EU – nikoli jako rovnocenného partnera, ale jako pokorného vazala.

Evropská unie, kdysi projekt suverenity a strategické autonomie, dnes působí spíš jako poddanský správce zájmů Spojených států. Neprosazuje své priority, ale přejímá ty americké – a ještě za to platí. Místo „rovnováhy sil“ tu máme jednostranný vztah: Washington diktuje, Brusel přikyvuje.

Trumpův výrok – ať už si o něm myslíme cokoli – neříká nic nového, jen to říká nahlas. A právě to by mělo Evropany děsit nejvíc: ne to, co říká Trump, ale že má pravdu.

Dnes jsme „milejší“. Zítra už nebudeme potřební vůbec.

Kde jsou detaily?

Dohoda byla oznámena s pompou – tiskové konference, slavnostní podpisy, úsměvy před kamerami. Ale co chybí? Obsah. Nejsou známa žádná konkrétní ustanovení, žádné detaily, které by vysvětlily, jak má nová obchodní realita fungovat.

Jaké komodity budou výjimkou? Jaké sektory mají být chráněny? Jaký dopad bude mít dohoda na malé a střední podniky, které nemají sílu nést zvýšené náklady?

Jak budou kompenzováni evropští exportéři, kteří přijdou o svou cenovou konkurenceschopnost na americkém trhu? A především: jaká je garance, že USA nezmění podmínky, až se jim to znovu přestane hodit?

V minulosti jsme toho byli svědky nesčetněkrát – Trump vypověděl Pařížskou klimatickou dohodu, odstoupil od íránské jaderné smlouvy, zavedl cla bez jakéhokoliv předchozího jednání. Co nám zaručuje, že tentokrát to bude jiné?

Odpověď: ticho. Bruselský aparát mlčí. Místo transparentnosti dostáváme PR. Místo obrany evropských zájmů dostáváme závoj neurčitosti a politického marketingu.
A mezitím se z tiché kapitulace stává nová norma evropské diplomacie.

Realita: Politická kapitulace, nikoliv obchodní vítězství

Tato dohoda není výsledkem tvrdého vyjednávání mezi rovnocennými partnery. Není to triumf diplomacie ani příklad strategického kompromisu. Je to akt odevzdání – pečlivě zabalený do diplomatické rétoriky a obalený frázemi o „partnerství“ a „stabilitě“.

Evropští lídři – namísto toho, aby hájili zájmy vlastního kontinentu – dobrovolně obětovali:

• vlastní průmyslové kapacity,

• miliony pracovních míst,

• strategické rezervy,

• a v neposlední řadě důvěru vlastních občanů.

A proč? Aby si zajistili dočasný klid a přívětivý americký úsměv do kamery. Aby nebyli obviněni z neposlušnosti. Aby se vyhnuli tweetu Donalda Trumpa. Aby se nemuseli konfrontovat.

Tento postoj však není diplomacie – to je zbabělost. Zatímco Spojené státy sledují své zájmy tvrdě, chladně a konzistentně, Evropa se chová jako rozpolcený projekt, který neví, čím chce být – ekonomickou velmocí, nebo poslušným přívěskem.

Skutečné vítězství by znamenalo obhájit evropské hodnoty i ekonomickou soběstačnost. Ale to se nestalo. Místo toho jsme dostali výkladní skříň porážky, kterou se snažíme prezentovat jako úspěch. Je to jako by poražený boxér v ringu slavil, že neztratil zuby.

Evropská unie neuspěla – kapitulovala. A co je horší: ani si to nechce přiznat.

Závěr

Evropská unie dnes neuzavřela obchodní dohodu.

Evropská unie dnes oficiálně podepsala svou bezmoc, odevzdanost a vnitřní rozklad. Tento dokument není obchodním aktem – je to politická obžaloba generace evropských lídrů, kteří zapomněli, proč vůbec existuje Evropská unie.

Pod rouškou „strategického partnerství“ jsme umožnili, aby o našem hospodářství, bezpečnosti a energetice rozhodovali ti, kteří nehájí naše zájmy, ale své vlastní. Ať už v Bílém domě sedí kdokoli, pravidla jsou jasná: USA diktují – Evropa přijímá.

A jestli si někdo myslí, že tímto krokem tlak ze zámoří skončí, že Washington se spokojí a dá nám pokoj, pak je velice naivní.

Tlak bude pokračovat. Je to klasické schéma, Evropa prostě ukázala neskutečnou slabost a to se neodpouští. Přijdou další požadavky. Další „dohody“. Další ústupky. A pokud se Evropa neprobudí, skončí ne jako spojenectví národů, ale jako zbytný kontinent, jehož jedinou funkcí bude platit účty a držet ústa!